Čaj

Vstávat ráno. Dech se zrychluje neochotně a pohyby težkých paží jsou zvláčnělé. Oči se otevření skoro brání až je musím prsty vyškrabávat z pod víček. Ještě jedno převalení a schoulení. Minutu! Prosím o slitování, o okamžik sladkého bezvědomí. Ale všední ráno je neúprosné. Budík se spustí znovu. Ruka, vystřelená jako hlava kobry, naposled odloží nutnost. Pak už je potřeba se posadit a pokusit se rozběhnout líné myšlenky. V hlavě se převaluje lepkavý chuchvalec rozmrzelosti, barvy stejně nepřílemné jako je zimní nebe venku. Smogovitá obloha je podsvícena lampami a neonovými nápisy a vypadá jako kaše z jídelny, kterou už někdo jednou jedl. Po stropě přeběhnou světla parkujícího vozu. Rozsvítit teď by byl zločin proti lidskosti. Dotápu na záchod, dosednu a sevřu v hlavu v dlaních. Za krkem mi sedí studené závaží. Seberu se a jako loutka vedená provázky a zapadnu do koupelny. Když vylezu, už trochu připomínám člověka, protáhnu se a napustím vodu do konvice. Několikrát třepnu krabičkou nad velkým hrnkem a kuličky stočených lístků zazvoní o dno. Před skříní zaváhám, raději se otočím k židli a natáhnu kalhoty ze včerejška. Koule z nočního oděvu letí do rohu, zapínám podprsenku a prohnu se do rukávů košile. Dá to práci protáhnout hřeben tou zcuchanou džunglí, přihladím jí a sepnu sponou. Vařící voda překvapí čajové lístky, zavíří, dotknou se hladiny a rozvinou se klesajíc ke dnu. Vdechuji páru a sleduji drobné jazýčky žlutozeleného kouzla jak prostupuje horkou vodu. Opřu se do křesla a chovám ten zdroj ranní přívětivosti na klíně. V uších mi zní ticho panelového domu s tlumenou kulisou rozjíždějících se trolejbusů, bzučením ledničky a chrochtáním vody ve stoupačkách. Hřeji si ruce. Po každé šedesáté vteřině se dlouhá ručička váhavě posune. S každým douškem se vzdaluji rozespalosti. Čas a nápoj z Formosy spolu čarují.